| český název | Curium |
| latinský název | Curium |
| anglický název | Curium |
| chemická značka | Cm |
| protonové číslo | 96 |
| relativní atomová hmotnost | (247,0703) |
| perioda | 7 |
| skupina | III.B |
| zařazení | aktinoidy |
| rok objevu | 1944 |
| objevitelé | Seaborg, James, Ghiorso |
| teplota tání [°C] | 1340 |
| teplota varu [°C] | 3110 |
| hustota [g cm-3] | 13,51 |
| elektronegativita | 1,3 |
| oxidační stavy | III, IV |
| elektronová konfigurace | [Rn]5f7 6d1 7s2 |
| atomový poloměr [pm] | 245 |
| specifické teplo [J g-1K-1] | - |
| slučovací teplo [kJ mol-1] | - |
| 1. ionizační potenciál [eV] | 6,02 |
| skupenství za norm. podmínek | s |
Chemický prvek curium je stříbřitě bílý, radioaktivní kov. Nejstabilnější izotop curia 247Cm se rozpadá s poločasem rozpadu 15,6 milionů let.
Na vzduchu curium samovolně reaguje s kyslíkem a povrch kovu se pokrývá tenkou vrstvou nestabilního oxidu curnatého CmO, oxidace samovolně postupuje přes zelený oxid curitý Cm2O3 až k černému oxidu curičitému CmO2. S horkou vodou reaguje za vzniku hydroxidu curitého a vývoje vodíku:
2Cm + 6H2O → 2Cm(OH)3 + 3H2
Snadno reaguje se zředěnými neoxidujícími i oxidujícími kyselinami za vzniku curitých solí:
2Cm + 6HCl → 2CmCl3 + 3H2
Cm + 4HNO3 → Cm(NO3)3 + NO + 2H2O
Stabilní sloučeniny tvoří curium pouze v oxidačním stavu III, sloučeniny v ox. stavu IV se samovolně redukují. Vodné roztoky solí trojmocného curia jsou bezbarvé nebo mají charakteristické žlutozelené zbarvení, jejich chemické vlastnosti se velmi podobají vlastnostem sloučenin gadolinia.
V přírodě se curium nenalézá, připravuje se uměle jadernými reakcemi z plutonia. Poprvé bylo identifikováno jako produkt srážek iontů helia s 239Pu v cyklotronu na univerzitě v Berkeley, v měřitelném množství (30 µg) bylo získáno ve formě hydroxidu v roce 1947 týmem Wernera a Perlmana z University of California , čisté kovové curium bylo připraveno v množství 1 µg redukcí CmF3 až v roce 1951. Praktické využití curium nemá.