| český název | Antimon |
| mezinárodní název | Stibium |
| anglický název | Antimony |
| chemická značka | Sb |
| protonové číslo | 51 |
| relativní atomová hmotnost | 74,92159 |
| perioda | 5 |
| skupina | V.A |
| zařazení | polokovy |
| rok objevu | - |
| teplota tání [°C] | 630,74 |
| teplota varu [°C] | 1587 |
| hustota [g cm-3] | 6,684 |
| elektronegativita | 2,05 |
| oxidační stavy | 3, 4, 5 |
| elektronová konfigurace | [Kr]4d10 5s2 5p3 |
| specifické teplo [J g-1K-1] | 0,21 |
| slučovací teplo [kJ mol-1] | 19,87 |
| skupenství za norm. podmínek | s |
Antimon je stříbřitě bílý, lesklý, velmi křehký kov s charakteristickým, hrubě krystalickým lomem.
Antimon prudce reaguje s halogeny, sírou, fosforem, arsenem i některými kovy.
V tuhém stavu je antimon znám v několika modifikacích. Šedý (kovový) antimon, žlutý, černý a explozivní antimon.
V plynném stavu se antimon vyskytuje v čtyřatomových molekulách Sb4.
Antimon se většinou vyskytuje jako doprovodný kov v rudách olova, mědi a stříbra. Občas se nalézá také antimon ryzí.
Přírodní antimon je směsí dvou stabilních izotopů, 57,3 % 121Sb a 42,7 % izotopu 123Sb. Uměle bylo připraveno dalších 29 nestabilních izotopů antimonu. Obsah antimonu v zemské kůře je pouhých 0,2 ppm.
Nejdůležitějšími minerály antimonu jsou antimonit Sb2S3 a tetraedrit Cu3(SbS3)2.
Nejvyšší obsah antimonu ze všech nerostů (91,92 % Sb) má paradokrasit Sb2(Sb,As)2. Celkem bylo popsáno více než 260 nerostů s obsahem antimonu.
V roce 2010 dosáhla těžba nerostů antimonu hodnoty 135 kt. Největším producentem, s roční těžbou 120 kt je Čína. Největší těžitelné zásoby antimonových rud má Čína (950 kt), Rusko (350 kt), Bolívie (310 kt) a Tádžikistán (50 kt). Velké, doposud nepotvrzené naleziště rud antimonu je v Laosu. Celosvětové zásoby antimonu jsou udhadovány na 2 Mt.
Průmyslová výroba antimonu se provádí pražením sirníků s následnou redukcí vzniklých oxidů antimonu antracitem nebo dřevěným uhlím.
Pokud se pražení antimonových rud provádí při teplotách do 350°C je produktem netěkavý oxid antimoničitý Sb2O4, při pražení sulfidů za vyššch teplot vzniká těkavý oxid antimoničný Sb2O5.
Surový antimon se nejčastěji rafinuje elektrolyticky. V minulosti se rafinace surového antimonu prováděla také přetavováním se sodou a potaší v plamenné peci. Zvláštností plamenné pece pro rafinaci antimonu je nístěj, o rozměrech 200 × 150 × 50 cm, vytesaná z jednoho, homogenního kusu kvalitní žuly. Roztavený antimon totiž obvyklými vyzdívkami hutnických pecí prosakuje.
Mokrý způsob výroby antimonu používaný v USA spočívá v tavení rudných koncentrátů se síranem sodným a uhlím. Po vychladnutí se tavenina louhuje vodou, antimon přechází do roztoku jako siroantimonitan sodný, který se zaváděním oxidu uhličitého převede na sirník antimonitý.
Mokrý způsob používaný v Rusku je založen na vyluhování antimonových rud roztokem sirníku sodného za přítomnosti přebytku hydroxidu sodného. Z roztoku se antimon vysráží hliníkem nebo slitinou 33 % Al + 41 % Si + 26 % Fe.
Posledním způsobem výroby antimonu je elektrolýza taveniny fluoridu antimonitého.
Největší využití nachází antimon jako součást slitin (tiskařský kov, ložiskové kompozice, pájky).
Sloučeniny antimonu nalézají uplatnění např. jako pigmenty a ve farmacii. Antimon ve formě svých různých izotopů je údajně složkou tajemné červené rtuti.