| český název | Cín |
| mezinárodní název | Stannum |
| anglický název | Tin |
| chemická značka | Sn |
| protonové číslo | 50 |
| relativní atomová hmotnost | 118,71 |
| perioda | 5 |
| skupina | IV.A |
| zařazení | ostatní kovy |
| rok objevu | - |
| teplota tání [°C] | 231,97 |
| teplota varu [°C] | 2602 |
| hustota [g cm-3] | 7,3 |
| elektronegativita | 1,96 |
| oxidační stavy | 2, 4 |
| elektronová konfigurace | [Kr]4d10 5s2 5p2 |
| specifické teplo [J g-1K-1] | 0,227 |
| slučovací teplo [kJ mol-1] | 7,029 |
| skupenství za norm. podmínek | s |
Cín je stříbrně bílý, lesklý a měkký kov.
Na vzduchu i ve vodě je cín stálý. Dobře se rozpouští v kyselině chlorovodíkové za vzniku chloridu cínatého a vodíku. V kyselině dusičné se rozpouští za vzniku kyseliny metacíničité, v akalických hydroxidech vznikají metacíničitany.
V oxidačním stupni II má cín amfoterní charakter, v ox. stupni IV má charakter kyselý.
Průměrný obsah cínu v zemské kůře je 2,3 ppm. Přírodní cín je směsí 10 stabilních a dvou nestabilních izotopů, nejvyšší podíl (32,59 %) zaujímá izotop 120Sn. Uměle bylo připraveno dalších 23 nestabilních izotopů.
V přírodě se cín vyskytuje v přibližně stovce nerostů, nejdůležitější cínová ruda je kasiterit SnO2. Menší význam mají cínové rudy stannin Cu2S·FeS·SnS2, cylindrit a franckeit.
Vzácné nálezy ryzího cínu pocházeji z písků nedaleko Obanu v Austrálii, z Beaverlodge v Kanadě nebo z platinového dolu Baimka na Čukotce v Rusku. Z minerálů má nejvyšší obsah cínu (88,12 % Sn) romarchit SnO.
Výroba cínu se provádí redukcí kasiteritu uhlím.
Využití cínu je velmi rozsáhlé. Cín slouží k přípravě celé řady slitin, k výrobě staniolu a k pokovování plechů.