| český název | Rtuť |
| mezinárodní název | Hydrargyrum |
| anglický název | Mercury |
| chemická značka | Hg |
| protonové číslo | 80 |
| relativní atomová hmotnost | 200,59 |
| perioda | 6 |
| skupina | II.B |
| zařazení | přechodné kovy |
| rok objevu | - |
| teplota tání [°C] | -38,87 |
| teplota varu [°C] | 356,58 |
| hustota [g cm-3] | 13,546 |
| elektronegativita | 2,0 |
| oxidační stavy | 1, 2 |
| elektronová konfigurace | [Xe]4f14 5d10 6s2 |
| specifické teplo [J g-1K-1] | 0,139 |
| slučovací teplo [kJ mol-1] | 2,295 |
| skupenství za norm. podmínek | l |
Rtuť je stříbrobílý, velmi lesklý, za normální teploty kapalný kov.
Za normální teploty dobře reaguje se sírou, chlorem, s řadou kovů (zlato, stříbro, sodík, měď, zinek, kadmium) tvoří slitiny - amalgámy.
Na suchém vzduchu je rtuť stálá, vlivem vlhkosti se rychle oxiduje na HgO.
Rtuť je doposud jediným známým prvkem, který tvoří sloučeniny s heliem. Ze všech známých kovů má rtuť, společně s bismutem, nejnižší tepelnou vodivost.
Páry rtuti jsou i v malých dávkách prudce jedovaté.
V přírodě se rtuť vyskytuje např. v minerálech cinabarit (rumělka) HgS, livingstonit HgSb4S8, laffittit AgHgAsS3, coloradoit HgTe, montroydit HgO, tiemanit HgSe, grumiplucit HgBi2S4.
Vzácně se nalézá rtuť ryzí (jako sekundární produkt oxidace v ložiscích cinabaritu), z minerálů má nejvyšší obsah rtuti (92,75 % Hg) vzácný nerost hanawaltit Hg7[Cl,(OH)]2O3. Celkem je známo přibližně 95 nerostů s obsahem rtuti.
Přírodní rtuť je směsí 8 stabilních izotopů, nejvyšší podíl 26,65 a 23,1 % mají izotopy 202Hg a 200Hg, uměle bylo připraveno dalších 26 nestabilních izotopů.
Výroba rtuti se nejčastěji provádí oxidačním pražením cinabaritu v šachtových nebo stříškových pecích s následnou kondenzací kovové rtuti. Významným zdrojem rtuti jsou také pražné plyny vznikající při pražení ocelku během výroby železa.
Kovová rtuť se používá jako náplň do řady měřících a laboratorních přístrojů. Pro výrobu výbojek a spínačů. Technicky významné je využití rtuti ve formě amalgámů.
Sloučeniny rtuti nacházejí značné využití ve farmacii, ve výrobě třaskavin a jako laboratorní činidla v řadě analytických metod.
Červená rtuť je tajemný, přímo mystický materiál. Červená rtuť byla údajně vyrobena v období studené války v tehdejším SSSR. Mělo by se jednat o složitou sloučeninu různých izotopů rtuti a antimonu.
Červená rtuť má mít zajímavé fyzikální vlastnosti, které by se daly výhodně využít při konstrukci miniaturních nukleárních zbraní 4. generace.
Unikátní vlastností červené rtuti má být schopnost se energeticky „nabíjet“, např. pomocí rentgenového záření. Energie tohoto záření se postupně akumuluje v elektronovém obalu atomů rtuti, ale uvolnit se může v jediném okamžiku.
Množství této energie by mělo být dostačující k tomu, aby bylo možné využít červenou rtuť jako mimořádně učinnou rozbušku pro štěpné i fúzní nukleární zbraně.
Skutečná existence červené rtuti nebyla nikdy hodnověrně potrvrzena, řada uznávaných autorit z oboru výzkumu nuklárních zbraní zůstává k existenci červené rtuti skeptická.