| český název | Thalium |
| mezinárodní název | Thallium |
| anglický název | Thallium |
| chemická značka | Tl |
| protonové číslo | 81 |
| relativní atomová hmotnost | 204,3833 |
| perioda | 6 |
| skupina | III.A |
| zařazení | ostatní kovy |
| rok objevu | 1861 |
| teplota tání [°C] | 303,5 |
| teplota varu [°C] | 1457 |
| hustota [g cm-3] | 11,85 |
| elektronegativita | 2,04 |
| oxidační stavy | 1, 3 |
| elektronová konfigurace | [Xe]4f14 5d10 6s2 6p1 |
| specifické teplo [J g-1K-1] | 0,13 |
| slučovací teplo [kJ mol-1] | 4,142 |
| skupenství za norm. podmínek | s |
Thalium je lesklý a relativně měkký kov.
Na vzduchu se povrch kovu samovolně pokrývá vrstvou oxidů TlO a Tl2O3. Thalium tvoří četné, vetšinou dobře rozpustné sloučeniny.
Bezbarvý plamen zbarvuje intentivní zelenou barvou.
V přírodě thalium často doporovází železo, zinek, měď a draslík.
Mezi minerály thalia patří např. avicennit Tl2O3, carlinit TlS2, christit TlHgAsS3, sabatierit Cu6TlSe4, picotpaulit TlFe2S3, weissbergit TlSbS2, lorandit TlAsS2 a celá řada dalších nerostů.
Surovinou pro výrobu thalia jsou odpadní prachy z výroby olova a zinku. Tyto prachy ze šachtových pecí, obsahují kromě thalia i indium, galium a kadmium.
Odpadní prach se nejprve louží kyselinou sírovou, získaný výluh se neutralizuje oxidem zinečnatým a ochladí se, tím dojde k vyloučení chloridu TlCl·CdCl2.
Podvojný chlorid se promývá horkou vodou. Chlorid kademnatý se přitom rozpustí a zbývající sraženina chloridu thalného se s přídavkem sody a kyanidu sodného taví na surový kov.
Surové thalium se rafinuje rozpouštěním v kyselině sírové a cementuje zinkem.
Výsledným produktem je čisté houbovité thalium, které se podle potřeby briketuje a přetavuje na kovové thalium.
V současnosti se se při izolaci thalia stále častěji používají organická extrakční činidla a měniče iontů.
V technické praxi se používají speciální slitiny thalia, např. slitiny odolávající silným minerálním kyselinám.
Pro svou značnou toxicitu jsou sloučeniny thalia používány jako součást přípravků k deratizaci.