| český název | Hořčík |
| mezinárodní název | Magnesium |
| anglický název | Magnesium |
| chemická značka | Mg |
| protonové číslo | 12 |
| relativní atomová hmotnost | 24,305 |
| perioda | 3 |
| skupina | II.A |
| zařazení | kovy alkalických zemin |
| rok objevu | 1808 |
| objevitel | H. Davy |
| teplota tání [°C] | 648,8 |
| teplota varu [°C] | 1090 |
| hustota [g cm-3] | 1,738 |
| elektronegativita | 1,31 |
| oxidační stavy | 2 |
| elektronová konfigurace | [Ne]3s2 |
| specifické teplo [J g-1K-1] | 1,02 |
| slučovací teplo [kJ mol-1] | 8,954 |
| skupenství za norm. podmínek | s |
Hořčík je stříbřitě bílý, lesklý a poměrně měkký kov. Tvrdost podle Mohse je 2,6.
Na vzduchu hořčík hoří za vzniku intenzivního, oslnivě bílého plamene.
V přírodě se elementární hořčík jako prvek nevyskytuje, je znám pouze jako dvojmocný kationt ve sloučeninách.
Minerály hořčíku jsou velmi rozšířené, hořčík je osmý nejrozšířenější prvek. Podíl hořčíku v zemské kůře činí 2,35 % hmot. Mezi nejdůležitější minerály hořčíku patří:
Nejvyšší obsah hořčíku (60,3 % Mg) má minerál periklas MgO, celkem bylo mineralogicky posáno 900 nerostů s obsahem hořčíku.
Světová roční těžba hořčíkových minerálů dosahuje hodnoty 10 Mt.
Značný podíl hořčíku obsahuje také mořská voda. Spolu s vápníkem je hořčík nejčastější příčinou tvrdosti přírodních vod.
Hořčík je důležitý biogenní prvek, jako významná složka chlorofylu se vyskytuje ve všech zelených rostlinách.
Dostatečné množství hořčíku v potravinách má kladný vliv na celou řadu biologických pochodů lidského těla. Hořčík se účastní několika stovek metabolických reakcí, je nepostradatelný např. pro metabolismus vápníku a draslíku, podílí se na syntéze řady proteinů a DNA.
Příjem hořčíku v potravinách podporuje srdeční činnost, trávení, motilitu střev. Hořčík je nezbytnou součástí stravy diabetiků.
Nedostatek hořčíku v potravinách může způsobit poruchy metabolismu sodíku, draslíku, vápníku a fosfátů. Dostečný příjem hořčíku pro lidský organismus zajistí konzumace řady potravin, zejména ovoce (banán, maliny, datle). Doporučená denní dávka hořčíku pro dospělé činí 250 až 350 mg.
Hořčík se vyrábí elektrolýzou taveniny karnalitu nebo redukcí MgO křemíkem nebo uhlíkem za vysoké teploty.
Surový hořčík se rafinuje přetavováním pod vrstvou solné taveniny nebo v atmosféře inertních plynů. Na velmi vysokou čistotu se hořčík rafinuje sublimací ve velmi zředěné atmosféře argonu.
Méně rozšířené způsoby výroby hořčíku jsou karbotermický a silikotermický způsob výroby hořčíku.
Karbotermická výroba hořčíku se provádí v elektrické obloukové peci redukcí oxidu hořečnatého karbidem vápenatým při teplotě 1200 °C.
Silikotermický způsob výroby hořčíku se provádí reakcí páleného dolomitu s křemíkem nebo ferrosiliciem v ocelolitinových retortách zahřívaných na 1200 °C nebo ve vysokovakuových pecích.
V minulosti se hořčík používal jako zdroj intenzivního světla pro fotografické blesky. Největší uplatnění dnes nalézá hořčík jako součást lehkých slitin a jako redukční činidlo pro výrobu dalších kovů (titan, zirkonium, uran). Jako součast Grignardova činidla nalézá hořčík uplatnění ve velké řadě organických syntéz.
Oxid hořečnatý se používá k výrobě žáruvzdorných materiálů. Siran hořečnatý (Epsomská sůl, hořká sůl) se vyžívá v lékařství, lázeňství a jako důležitý zdroj hořčíku pro vyživu rostlin, zejména jehličnanů.
Celosvětová roční produkce kovového hořčíku se pohybuje okolo 700 kt. Největším světovým producentem kovového hořčíku jsou USA (45% celosvětové výroby).
Větší praktický význam než čistý kov, mají pro technickou praxi slitiny hořčíku.
Mezi nejdůležitější a nejstarší hořčíkové slitiny patří dural (Mg+Al+Cu+Mn), elektron (Mg+Al+Zn+Mn) a magnalium (Mg+Al).
Moderní slitiny hořčíku obsahují příměsi i dalších kovů, např. slitina s označením AE 42 obsahuje 2,5% neodymu, slitina ZE 41 obsahuje 4,2 % zinku a 1,2 % neodymu. Pokročilé slitiny hořčíku obsahují také vápník, skandium a stopová množství zirkonia.
Progresivním materiálem jsou hořčíkové kompozity, které se vyrábějí vkládáním keramických vláken nebo tělísek do hořčíkové matrice.